Jméno Marsbach se poprvé uvádí v listině z roku 1075 jako "Morspah", takže je nejstarším šlechtickým sídlem v horní části kraje Mühlviertel. Zámek s charakterem pevnosti stojí na horském hřbetu, který prudce klesá směrem k Dunaji. Poloha byla zvolena tak výhodně, že z něho můžete dohlédnout a kontrolovat Dunaj od obce Niederranna až po schlögenskou smyčku Dunaje. Kdysi to bylo velmi důležité pro sledování dopravy po Dunaji a později i výhodné pro loupeživé rytíře.

Jméno Marsbach se poprvé uvádí v listině z roku 1075 jako "Morspah", takže je nejstarším šlechtickým sídlem v horní části kraje Mühlviertel. Zámek s charakterem pevnosti stojí na horském hřbetu, který prudce klesá směrem k Dunaji. Poloha byla zvolena tak výhodně, že z něho můžete dohlédnout a kontrolovat Dunaj od obce Niederranna až po schlögenskou smyčku Dunaje. Kdysi to bylo velmi důležité pro sledování dopravy po Dunaji a později i výhodné pro loupeživé rytíře.

Marsbach byl sídlem loupeživého a násilnického rodu. Patřil k němu i Wernhard von Morspach, zmiňovaný v roce 1187. Marsbachové figurují v pasovských listinách hlavně v prvních letech 13. století, např. Otto je v roce 1226 uváděn jako pasovský ministr.

Hrad Marsbach, castrum marspach, patřil k pevnostem, které způsobily pasovskému biskupovi takové škody, že ji král Heinrich VI. musel dát v roce 1222 do klatby. Aby Heinrich von Marsbach odčinil škody napáchané na biskupství, musel pasovskému biskupovi castrum marpsach vydat. Opakované podrobení provedl v roce 1255 Otto von Marsbach. Chtěl získat hrad Marbach ještě před smrtí svého otce Ortolfa, a proto hrad přepadl a otce vyhnal. Ten musel hledat ochranu v Pasově. Spor mezi otcem a synem byl ukončen ve prospěch otce v roce 1268 rozhodnutím vévody Heinricha von Bayern. Otto se však svých nároků nevzdal a v roce 1269 se hradu opět zmocnil. Spolu s Pilgrimem von Falkenstein a Chunradem von Tannberg působili jako loupeživí rytíři u Dunaje a na cestách mezi Pasovem a Eferdingem. V roce 1529 byla do Marsbachu přeložena správa pasovských držav v kraji Mühlviertel. Přemístil se sem i zemský soud, který původně sídlil v Neufeldenu. Po sekularizaci pasovského biskupství přešel Marsbach pod rakouskou správu, v roce 1805 se stal komorním panstvím a v roce 1824 byl veřejně vydražen.

Příběhy o Marsbachu
Mortsbachové škodili svému lennímu pánovi, pasovskému biskupovi kde jen mohli. V roce 1222 plenili pasovské majetky tak úporně, že na ně byla uvalena říšská klatba. Biskup Gebhard se jim nedokázal ubránit. Jeho nástupce biskup Rüdiger však přitáhl s vojskem před hrad a přinutil Heinricha von Marsbach, aby mu hrad vydal do doby, než napraví všechny napáchané škody. Změnilo se však jen tolik, že se svárliví a pletichářští pánové ve smělém hradu nad Dunajem napadli sami mezi sebou. Otto, kterému se zdálo, že jeho otec Ortolf žije už příliš dlouho, jednoho dne hrad přepadl společně s Tannbergy a starého otce vyhnali. Ten musel požádat v Pasově o ochranu. Podle soudního rozhodnutí měl otec nepovedenému synovi vyplatit odstupné a pevnost si ponechat. Tu měl syn získat až po jeho smrti. Ovšem otec nezaplatil. Naopak prodal hrad Pasovským, aby násilnický potomek po jeho smrti nic nedostal. Když se do tohoto sporu, který nebyl v tehdejší době ničím neobvyklým, zamíchali také sousední rody Falkensteinů a Tannbergů, vzplanulo nepřátelství všech proti všem. Rudolf von Habsburg Marsbach zkonfiskoval kvůli porušení míru v zemi a předal ho do vlastnictví svému synovi Albrechtovi. Pasovští však vévodu přinutili, aby jim Marsbach vydal. Marsbachové už dávno vymřeli, když se ve zdech starého hradu usídlil Othmar Oberheimer, poslední loupeživý rytíř. Až po jeho popravě patřil Marsbach opět Pasovským, kteří zde zřídili správní centrum. V letech 1561 až 1598 nechal biskup Urban přestavět zchátralý komplex v renesančním stylu. Po roce 1803 byl hrad císařským komorním panstvím, v roce 1824 byl vydražen, a pak se majitelé rychle střídali. V roce 1957 byl hrad přebudován na zámecký hotel. Ten však skončil úpadkem a zámek byl několik let prázdný, až ho koupil jeho dnešní majitel, pan Georg Stradiot.