Vězeňský tábor pro žebráky v korporativním státě v "Oberfeldu" ve Vornwaldu, obec Waldkirchen/W.
Vybudováno: 29. června - 20. srpna 1935 FAD (Dobrovolná pracovní služba).
Otevření: 2. září 1935
Uzavření: 16. dubna 1938

CHUDOBA JE NEJHORŠÍ FORMA NÁSILÍ! (Mahátma Gándhí)


V letech 1935-1938 se na dnešní Nibelungenstraße v obci Vornwald (obec Waldkirchen am Wesen) nacházel takzvaný "žebrácký tábor Schlögen". Z tohoto dnes již téměř neznámého historického fenoménu "záchytného tábora pro žebráky", který byl zřízen v době rakouskofašistického korporativního státu, nezbylo nic. Odráží se v něm historie hospodářské bídy, politického násilí a útlaku, především je to historie chudoby a způsobu, jakým se s ní nakládalo. V neposlední řadě je toto místo příznačné pro represivní charakter rakouského korporativního státu v letech 1934-1938.

Období mezi dvěma světovými válkami se vyznačovalo hospodářskou nestabilitou, velkou nezaměstnaností a po rozpadu rakousko-uherské monarchie i demokracií, která nebyla nikterak pevně zakotvena. Narůstal nesmiřitelný antagonismus mezi oběma politickými tábory, vládnoucím buržoazním a opozičním socialistickým.

Nezaměstnanost a současné snižování sociálních dávek vedly k problému masové žebroty. Vláda proto zvažovala, že proti němu použije policejní opatření. Deklarovaným záměrem bylo chránit obyvatelstvo před "žebráctvím a tuláctvím" a působit odstrašujícím způsobem na nemajetné, z nichž někteří to nezavinili, ale také na komerční žebráky. To vedlo 9. července 1935 k přijetí hornorakouského "zákona o záchytném táboře", který vytvořil právní základ pro zřízení "záchytného tábora pro žebráky ve Schlögenu". Místo bylo vybráno kvůli rozšiřovacím pracím na Nibelungenstraße, které byly plánovány již několik let a vyžadovaly nasazení mnoha pracovníků.

Po dokončení tábora pro žebráky probíhaly po celé provincii tzv. hlídky. Ti, kteří neměli nárok na pobyt v Horním Rakousku, byli deportováni a ostatní byli až na šest týdnů uvězněni v táboře ve Vornwaldu a využíváni k nuceným pracím. Na základě obdržených pracovních seznamů bylo na stavbě silnic evidováno přibližně 3 000 vězňů.

Maximální současné obsazení tábora bylo něco přes 200 osob. Z plánovaných 48 hodin práce týdně bylo ve skutečnosti odpracováno jen asi 42 hodin týdně. Za to vězni dostávali malou mzdu, která jim byla na konci věznění vyplacena v naturáliích. Někteří z nich se také zúčastnili archeologických vykopávek v oblasti římského civilního sídliště (nyní tábořiště) ve dnech 6. až 20. října 1937.